Vzpomínám si, že v úvodu té nahrávky jsem nějaké důvody uvedl a spojil je s úryvkem „...náš cíl je vzdálený za modrým obzorem...“ z písně Toulaví zpěváci J. Suchého a J. Šlitra. Doufám, že Semjon tenhle krásný úvod nevystřihl.

Dnes si už jen pamatuji, že mi tenkrát bylo moc smutno z toho, že nenávratně skončilo jedno krásné veselé romantické celkem bezstarostné období. Cítil jsem, že ztrácím jakousi jistotu, známé a bezpečné zázemí, příjemné prostředí, do kterého jsem dosud patřil. Měl jsem strach z neznámé (obávané) budoucnosti a z „dospělého“ života. Cítil jsem se vystrčený někam, kam se mi vůbec nechtělo. Měl jsem potřebu bezpečí. Měl jsem potřebu nějak uchovat (uchránit před zkázou) to, co jsem znal a kde jsem se cítil dobře, aby mě to posilovalo v očekávané zlé době. Asi jako když se zavařuje ovoce na zimu.

A tak jsem v tom počínajícím létě 1972 objížděl spolužáky a spolužačky na kole s kazetovým magnetofonem, abych je viděl a slyšel, abych k nim našel cestu (obrazně i fakticky), abych vybudoval nějaká pouta, záchytné body, abych navázal vztahy s lidmi, kterým bych mohl třeba zavolat nebo ke kterým bych mohl zajít. Abych měl podmínky a důvody k dalším setkáním. A tak jsem (s důkladností sobě vlastní) navazoval vztahy i s lidmi, se kterými jsem do té doby neměl vůbec nic společného. Určitě jsem se také chtěl „zviditelnit“ v třídním kolektivu, kterého jsem si náhle začal tak vážit, a posílit zde své do té doby nenápadné postavení. Měl jsem tedy i potřebu uznání a ocenění.

Těšil jsem se, že budu mít něco vzácného, co časem bude ještě získávat na ceně. Představoval jsem si, jak si ty nahrávky budeme jednou na nějakém srazu pouštět a jak se přitom budeme bavit. Že si je ale budeme pouštět na počítači (najednou i s obrázky a s filmy), to mě pochopitelně ani ve snu nenapadlo.

A to už je asi úplně všechno.

V Praze dne 4.6.1998